Střípek za střípkem, aneb jaký byl spinningový maratón mýma očima

Omluva a díky.

To jsou dvě slova, která posílám všem, kteří čtou tyhle řádky.

Díky všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na zajištění celého šílenství nazvaného
"SPINNING JEDE PUNK LIVE".

Omluva za to, že jsem usedla k počítači tak pozdě po skončení našeho maratónu. Proč tak pozdě? Jsou za tím dva „zádrhele“. Jednak jsem pořád ještě něco řešila, bylo toho opravdu moc. Všechno mi připadalo důležité. A pak, nebudu předstírat, že jsem najednou zjistila, že jsem strašně unavená. A prostě jsem neměla sílu v neděli večer k uložení fotek na web, k hodnocení celé akce, i když jsem věděla, že většina z Vás hned po ránu začne pátrat po komentáři a hlavně fotkách. Jen jsem si po 40hodinách totálního nasazení lehla a spala…

Tak mi to, prosím, promiňte.

Spinningový maratón máme všichni za sebou. Musím říci, že z mého hlediska zdárně. A z vašich ohlasů mám dojem, že i vám se tohle líbilo. Přišly mi spousty esemesek, kdy jste děkovali celému našemu týmu, všem pořadatelům, kteří se na akci podíleli. Opravdu mne to hřeje u srdíčka.

A tady právě začíná mé poděkování.

Každému, a pochopitelně i mně, je nad slunce jasné, že tuhle akci nelze uspořádat bez pomoci druhých. Těch, kteří nezištně pomohli k tomu, že v samotném závěru odcházející lidé z tělocvičny či z našeho Centra  se loučí se slovy: ,,Už se těšíme za rok!" To je asi ta největší odměna, kterou jste nám mohli naservírovat.

Zažila jsem spousty akcí, vždy ta poslední je ta nejdramatičtější, ta nesledovanější. To je ale pochopitelné. Proto dojmy z maratonu přehlušují veškeré předchozí dění. A já jsem plná dojmů ještě na hodně dlouho.

Jaké střípky mi utkvěly v paměti?

Byly jich mraky, určitě si zítra vzpomenu na další a budu si rvát vlasy, že jsem třeba na někoho, kdo si to fakt strašně zaslouží, zapomněla. Už předem se za to opomenutí omlouvám.

A tady je výčet střípků tak, jak mne teď, v úterním ránu, napadají. Možná budou chaotické.

První střípek je ze setkání s panem ředitelem základní školy Pastelka. Patrně si myslel, po oznámení mého záměru, že jsem se zbláznila. Postupně jsem ho ale přesvědčila a byl to on, kdo byl tím základním pilířem k úspěšné akci. Pane řediteli ….. děkuji, děkuji, děkuji.

Mám před sebou střípky těch, kteří pomohli – stěhovat, zvučit, osvětlovat, uklízet, vařit, hrát, zapisovat, organizovat, lepit cedulky…

Shánění spinningových kol po celé republice. Tak to je kapitola sama o sobě, u které jsem zestárla o deset let. Když vám v sobotu tři hodiny před začátkem „AKCE“ přivezou místo 25 těch nejlepších NXT kol z Brna jen 10, pak rychle řešíte co a jak. Kam koho posadíte, přesadíte a hlavně jestli se podaří sehnat jiná kola, když je všech 120 beznadějně obsazeno.

Teď mne napadlo, že byl úžasný pohled, když jsem vstoupila na pódium před samotným startem a vy jste tam, jeden vedle druhého, seděli na kolech a čekali na první tóny. To už jsem věděla, že nám to vyjde.

Střípek jako hrom, byl pro mne okamžik, kdy jsem seděla na podiu na kole a před sebou měla vás, stovku šílených lidiček, kteří neváhali obětovat sobotní odpoledne a večer bláznovství zvané spinning a potit se v tělocvičně.

Střípkem jistě je i to, že nám přálo počasí. Venku bylo krásně a my se uvnitř potili. Jenže my se potíme vždycky uvnitř, takže nám to ani nepřišlo. A naše chvilkové myšlenky na to, že kola přemístíme ven, jsme rychle zapudili. Nevím, co by na to říkali lidé bydlící v nejbližších domech. Asi by moc nadšeni nebyli. Poslouchat téměř  čtyři hodiny hudbu, která jim třeba níc neříká nebo dokonce vadí.

Střípkem bylo sledovat vás na kolech, jak se na vašich tvářích začínají objevovat kapky potu, jak s každým tónem těch báječných kapel zrychlujete, nebo naopak držíte tempo, smějete se, zpíváte, no prostě se bavíte.

Báječné bylo vidět po obou stranách na vyvýšeném pódiu lektory, bez kterých by nejen tenhle maratón, ale především celé dění v našem Centru nemohlo fungovat.

Střípkem byla setkání s vámi před startem, v pauzách i poté v našem Centru.

Stovky střípků mne pak napadly, když jsem dvě hodiny šlapala do pedálů na pódiu a sledovala vás dole. Jak jsem si vás v tom zběsilém tempu prohlížela, uvědomovala jsem si v těch okamžicích, kdy jsem vás potkala, jaké zážitky jsme spolu prožili a jak jsem šťastná, že tady spolu jsme.

Čím více se blížil závěr maratonu, tím více jsem byla nadšenější. I když únava se začínala hlásit a to jsem ještě netušila, že ten vyčerpávající maratón je teprve ve své polovině. Už dlouho jsem nejela přes noc, bez minuty spánku.

Jedním z nepřehlédnutelných střípků bylo, když jsem držela v ruce mikrofon a zpěvák kapely DeBill Heads Honza Havlíček mi řekl: ,,Zpívej!" Já si tohle vždycky přála. Vím, že to neumím, ale vy mne všichni znáte, tudíž to víte, ale takováto nabídka se neodmítá, obzvláště když se mi tím splnil další sen. Jo, když jsem se Honzy ptala, jestli to bylo moc hrozné, tak říká: " rok práce a bude to možná trošku lepší" :-)

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na tom, jak to všechno dopadlo. Pokud si myslíte, že skvěle, řekněte to, prosím, kolem sebe. Pokud jste nalezli nějaké chyby, potíže, sem s nimi, přijďte mi je říci. Ať se to příště neopakuje, ať víme, co příště vylepšit.

Díky, díky všem.

A víte, který okamžik se mi asi přece jen vryl do paměti nejvíce?

Já si myslela, že mne můj manžel, můj Pepíček, už musí nenávidět za to, jaká jsem. Ale když mi na pódiu dal kytku, pusu a řekl: „Jsi báječná,“ tak kdybyste tam nebyli, tak brečím jako želva.

Díky vám všem. Byli jste skvělí.

Prostě jste si to udělali takové, jaké jste to chtěli mít..

Tak zase někdy….

Jana